Díky tati!

Jak jsem v některém z dřívějších článků již psala, miluji knihy a čtení. Mám ráda ten pocit po dočtení, kdy mi myšlenky plují myslí a vnímám odkaz autora. Dosud nejsilnější emoce ve mně vyvolaly oba díly knihy Šikmý kostel od Karin Lednické. Příběhy obyčejných lidí, sousedů, příbuzných, kde bylo jedno, zda je někdo Čech, Polák nebo Němec. Kde se i přes těžkou hornickou práci dobře starali o rodinu, prožívali své strasti a lásky než jim do života zasáhla katastrofa. Katastrofa v podobě výbuchu v dole nebo války.

Ale nejhůř ze všeho snášeli to, když rodinu rozdělila nenávist pramenící z pocitu vlastní pravdy. Nakonec bylo úplně jedno, na čí straně člověk stál, vždycky se našla vyšší moc, která dokázala zdánlivě pevné názory rozbít na prach a lidé skončili v bolesti, utrpení a zmatku.
My lidé jsme nepoučitelní, opakujeme stejné chyby stále dokola a nevážíme si toho, co máme. Dnešní doba přinesla nejvíc svobody za historii naší země a my se i tak dokážeme opět rozeštvat proti sobě - politika, covid. Cokoli vnímáme jen jako jedinou pravdu, je příznakem největšího sváru a nenávisti. 

Blíží se čas, kdy více vzpomínáme na své milované, kteří již s námi nejsou. Myslíme na ně s láskou a smutkem v srdci. I já vzpomínám na výjmečného člověka, na mého tátu. Jako Němec narozený v roce 1942 si za život zažil spousty nenávisti a zrady. Ale také našel ženu, která ho i přes smrt nepřestala milovat. Měl rodinu, která k němu vzhlížela a vážila si ho. Nikdy nikomu neodmítl pomoc, vždy každému uměl poradit a dodat povzbuzení. 

Tento článek bych chtěla věnovat právě jemu, mému tátovi. Člověku, který mě naučil laskavosti, empatii, odpuštění a soucitu.

Díky tati, bez tebe bych nebyla tím, kým jsem.

Nedostala bych se na cestu koučování a pomáhání ostatním lidem najít v životě radost a smysl.