Jak si všímat pokroku?

Kdo mne zná, tak ví, že koučování je pro mne koníčkem. V hlavním pracovním poměru jsem ajťačka pro Deutsche Telekom. Dnes jsem dostala za úkol restartovat procesy, což si dovedu troufnout říct, že po pěti letech v IT tuto činnost zvládám velice dobře. Co bylo dnes jinak, bylo sdílení obrazovky mého restartu před německými kolegy. Vše proběhlo jak mělo a já necítila žádný stres nebo tlak z toho, že na mě koukají experti. Cítila jsem mírnou trému a lehkost.
Vyběhla mi však vzpomínka na začátky před pěti lety, kdy jsem takto procesy restartovala poprvé před publikem. Živě si vzpomínám na všechny strachy, které jsem cítila ještě před samotnou akcí. Strach mne sevřel do kleští a já se klepala po celém těle, k tomu se dostavila dost velká role oběti a začala jsem vyšilovat: "Proč musím restart udělat zrovna já?", "Nejsem přece žádný ajťák!', "Tak na tohle vůbec nemám!"
Restart jsem nakonec zvládla, přece jen to byla věc, kterou jsem už uměla.
Čím to, že tentokrát to bylo pocitově jiné? Opravdu stačilo 5 let zkušeností v IT, abych měla ze stejné činnosti úplně jiný zážitek? Zkušenosti se dají získat praxí, ale i tak na sebe člověk může tlačit, aby podal dokonalý výkon, a tak i přes veškerou praxi se můžeme dostat do stresu díky vlastnímu nastavení a vnitřnímu dialogu. A právě zde jsem udělala největší posun, a to díky koučování. Poprvé jsem se na sebe a na celou situaci podívala z nadhledu a oslovila, co mi na tom vadí a dělala malé kroky kupředu.

Přiznala jsem si, co mi na té situaci vadí a proč to chci jinak.

Sledovala jsem své reakce a skrze ně se poznávala. Největší úlevu jsem pocítila, když jsem si tyto situace vzala do koučování s terapeutickým přesahem. S koučovací parťačkou jsem se znovu a znovu nořila hlouběji do sebe a přijímala nepříjemné pocity a strachy. Co vše jsem přijímala? 

• Udělám chybu
• Jsem všem na očích
• Nejsem dost dobrý ajťák
• Neumím dostatečně dokonale německy
• Kolegové si o mě budou myslet, že ...
• Nejsem dokonalá
• Jsem v tom sama

Dnes, díky ohlédnutí se zpátky, jsem si uvědomila jak velký pokrok jsem udělala. 
Jak si tedy všímat pokroku? 

Život běží takovou rychlostí, jakou mu umožníme.

Jen pokud se  zastavíme, tak dokážeme reflektovat uplynulé zkušenosti. Můžeme se z nich poučit a příště udělat další krok kupředu. 

Nezáleží na tom, jak velký krok uděláme, ale zda nás posouvá správným směrem.

Možná vás toto téma oslovilo a možná taky vůbec ne. To je taky v pořádku. 
Pokud cítíte potřebu podpory, můžete využít například 30minutovou konzultaci zdarma.  Společně najdeme váš směr, ale první krok bude na vás.

Chci se objednat